Bylo, nebylo…..
Bylo, nebylo…
Za devatero kopci a devatero potoky, žili byli dva príma lidi a kopa dětí. A taky tam je občanské sdružení Pěstounské rodiny kraje Vysočina.
Dne 4.7. se konal jednodenní vodácký výcvik, který uvedené sdružení pořádalo pod záštitou kraje Vysočina. Protože jsme zdaleka, téměř 200 km, provedli jsme nutné přípravy a sbalení věcí již předchozí den. Hned ráno pak celá naše rodina sedla do čtyřkolového oře a vyrazila. Trochu (no, vzhledem k předpovědi počasí, záplavám a dalším zprávám z médií docela dost), jsme se báli, zda vůbec nějaká akce bude. Ale už během cesty začaly mezi naší rodinou a organizátory létat poštovní holuby zvaní SMS a tak bylo operativně změněno místo setkání i cíl cesty. Volba padla na řeku Jihlavu, která právě větší průtok vody ke splouvání potřebuje.
Na místě startu bylo nejdříve přátelské setkání, pak vyložení nákladu, příprava lodí i posádek, krátká instruktáž a hlavní náčelník Aleš zařídil odvoz jednoho auta do cíle cesty, abychom se pak mohli dostat i pro auta ostatní. No a začalo spouštění na vodu. Hned zkraje se jeden borec pokusil udělat eskymáka, ale asi se moc díval na Rafťáky. Zůstal totiž pod vodou tak dlouho, že Aleš už sprintoval. No, pak jsme se i zasmáli a konečně vyrazili.
Pro nás, spíš kolaře než vodaře, to bylo zpočátku krutý. Řeka byla docela prudká. Sem tam kámen, peřej, spadlý strom. Posádka nesehraná a nezkušená. Párkrát nám i do lodě teklo. K tomu dítě, co křičí, že dál nechce, že se bojí… Kdyby poblíž nebyli ostatní, bylo by snadné vykašlat se na to. Ale nikomu to neříkejte. Doufám totiž, že takové myšlenky na nás nikdo nepoznal. A teď je to tedy jen mezi námi.
Nevzdali jsme to. Ne nadarmo je pěstounství z velké části o umění nevzdávat se. Nevzdávat se víry, když dítě nejedná podle našeho očekávání. Nevzdávat se naděje, když třeba odborník i vlastní rozum tvrdí, že už žádná není. Nevzdávat se, když cíl je daleko, síly ubývá, překážek kolem je moc a rány padají i bolí. Pak je důležité, mít vedle sebe někoho. Někoho, kdo není jen tak někdo. Musí to být někdo, s velkým „N“. Člověk s velkým srdcem. Musí umět pofoukat ránu a podržet, když je zle. A musí umět i ránu dát, když je to potřeba. Musí umět dodat víru, když chybí. Musí se umět smát, když je do breku. Tímto chci vzdát hold své ženě. Taky Alešovi a Monice. A spoustě dalším, co znám.
Nevzdali jsme to. A když jsme zvládli první hodiny i kilometry na lodi, sehráli se, když jsme si potom udělali malou zastávku na svačinu a když se potom i řeka zklidnila a rozšířila, bylo to krásné. Jak málo někdy stačí k radosti.….. Lidé kolem řeky nás zdravili a volali: „Ahooooj“. Stromy skláněly své větve a dávaly stín před sluncem. Drobné vlnky řeky zářily v odlescích paprsků. A naše dítě už nekřičelo, ale smálo se a bylo s námi stále na jedné lodi. Když jsem se ho v té chvíli zeptal, jestli stálo za to vydržet, řeklo mi: „Joo, teď je to fajn“.
Život je plný zvratů. Krásné odpoledne skončilo, obloha se zatáhla, zvedl se vítr a začalo pršet. Stromy už nedávaly stín před sluncem, ale chránily před kapkami. Uprostřed deště jsme dojeli ke splavu. Byl čtvrtý a největší na naší cestě. Po obou stranách řeky byl hustý les a taky prudký a dlouhý svah. Nebylo možné lodě přenést. Aleš svým zkušeným okem zhodnotil situaci a zkusil splav sjet. Šlo to. Dospělí muži spolu s většími a zkušenými kluky jsme po jednom v lodi sjížděli splav. Ženy, dívky a menší děti se vydaly na cestu lesem. Níž po proudu jsme se opět setkali, nasedli na lodě a pokračovali v cestě. Další překážka byla tedy překonána.
Zbýval poslední úsek, poslední mírný splav a přistáli jsme poblíž zaparkovaného auta. Na obloze se znovu objevilo slunce, zpočátku ještě mezi kapkami deště. Když jsme smyli bláto a převlékli se, pojedli svačinu, dovezli další auta, naložili lodě a dojeli zpět do Nové Cerekve, byl skoro večer. Táborák s opékáním, dobrým vínem a povídáním zakončil náročný, ale velmi krásný den.
Zazvonil zvonec, pohádky je konec. Nebo to nebyla pohádka? Ono na tom zase tak moc nezáleží. Hlavní je, že naše děti i sami rodiče si pohádku připomněli. Pohádku o životě, o překonávání překážek, o víře a vzájemné kamarádské pomoci. V dnešní době to někdy zní jako krásná pohádka.
Moniko, Aleši, děcka. Děkujeme. A příště pojedeme zas.
Za všechny Štěpánkovi napsal Radek.
