Vodácký výcvik

2.7.2006 – 7.7.2006 Na řece Jihlavě

Počátkem prázdnin se sešla úžasná parta skvělých dětí z pěstounských rodin kraje Vysočina a chtěla jet na vodu. Našli se i tři odhodlaní a velmi stateční dospěláci, Aleš, co by vedoucí tohoto vodáckého putování, Šárka, co by zdravotnice a pomocnice a Dana, co by kuchařka a morální podpora lodních posádek.

U obce Malý Beranov se 2. července 2006 nalodili tito 3 vedoucí a 10 dětí, jmenovitě Alenka, Ivča, Léňa, Jakub, Čenda, Bobeš, Kristýna, Leszek, Máťa a druhý Jakub zvaný Toty včetně svých všech lodních pytlů a barelů do 6 kanoí a 1 kajaku. Nalodili, zamávali rodičům, kteří stáli na břehu a vydali se na plavbu vstříc netušenému dobrodružství. Čekalo nás všechny 55 km plavby přes 33 jezů, spousta meandrů a peřejí. „ My se, my se, my se, my se – nebojíme se “, to jsou slova jedné staré indiánské písně, kterou jsme si zpívali večer u ohně a tato slova nás doprovázela po celou dobu naší cesty.

Vzhledem k tomu, že celý týden před naším putováním na Vysočině pršelo měli jsme vody opravdu dostatek, jezy byly sjízdné, ale zároveň bezpečné. Počasí se v tomto týdnu fakt vytáhlo a bylo úplně super. Každý večer jsme našli krásné místo k táboření a ve středu nám opravdu bylo přáno jen to nejlepší, ochotně a mile nás přijal na svém ranči Hucapa sám jeho majitel zvaný Indy. Pohostinství tohoto skvělého ranče jsme využili po dvě noci a celý den pak strávili v nedaleké Třebíči při hrátkách ve vodním parku.

I ve skromných podmínkách dokázala Dana společně se Šárkou vykouzlit stravitelné dobré jídlo a bylo ho vždy dostatek. Holky, moc Vám za to chceme všichni poděkovat.
A co naše zdravotnice ? Měla tam vůbec co dělat ? No, ani moc ne, všichni byli zdraví, jen jedno drobné zranění při pohybu na souši si vyžádalo jeden steh, který nakonec vyrobila Třebíčská nemocnice.

A cvaknul se někdo ? Tedy Vy jste, ale zvědaví. Všichni vodáci vědí, že se vždycky najde někdo, kdo musí vyzkoušet jaké to je jezdit i dnem vzhůru. Cvaknutích bylo pět, ale jmenovat nebudu, takhle Vám to musí stačit.

Všichni přítomní projevili touhu uspořádat podobnou akci i příští léto. S fajn partou pojedu velmi rád a my jsme fajn parta byla, takže se těšte. A kam, že pojedeme ? No to neřeknu, ale prozradím, že beru jen ty co se nebojí, toho kdo nefňuká, toho kdo má svou helmu a plovačku, toho kdo bude mít platný cestovní pas a bude při odjezdu umět říct alespoň jednu větu v polštině a to : „ Próše pána “

Ahoj a příští léto se na Vás budu zase těšit

Aleš

V Nové Cerekvi, dne 12. 7. 2006