Samé nuly

Matematika. Někdy mám pocit, že je to marné. Nicméně se musím snažit, abych do hlavičky dítěte, které máme v pěstounské péči „vtloukla“ aspoň něco, aby jednou v životě obstála lépe než její biologičtí rodiče.

Matematika. Jak se říká: „Komu není zhůry dáno, v apatyce nekoupí.“ Co naděláte, když při násobení dvojciferným číslem se dostanete k příkladu 0 x 5. Odpověď kupodivu přijde správná: „Je to nula.“ Jenže ouha pak má dítě přičíst jedna, což si drží na prstu levé ruky a jsme u toho – výsledek pět vás neuspokojí, protože 0+1 není pět. Tak dítě zkouší vaší trpělivost dál a klade vám otázku: „Tak šest?“ Stále se snažíte trpělivě vysvětlit, že přeci nula a jedna nemůže být pět ani šest. Tak tedy zkusí na druhou stranu číselné osy a klade zase za výsledek otazník: „Tak čtyři?“ A vy víte, že to je marné, skoro pláčete. Pak přiběhne odpočinutý tatínek a názorně ukazuje slečně, která končí sedmou třídu speciální školy, jak se dobrat správného výsledku. V natažené ruce má vlašský ořech (nic jiného rychle nebylo po ruce) a předvádí. „0 x 5 = prázdná ruka + 1 ořech = kolik vidíš těch ořechů?“ Slečna se zamyslí a odpoví: “ No jeden přeci, to je jasné.“ Uleva se dostavuje, blažený pocit, že jste to zvládli a příklad zdárně dotáhnete do konce. Pak vás uzemní odpověď dcery, když se zeptáte: „Vždyť je to přeci jednoduché, jak je možné, že jsi to nevěděla hned?“ Ona se bezelstně na vás podívá a řekne: “ No jo, ale když mě se ty nuly prostě pletou.“

Oddychnete si a pokračujete dál, neboť zdaleka ještě nejste s matematickým úkolem hotovi. Kolik těch příkladů ještě ten večer máte vypočítat? Ach ouvej….

A tak jsem aspoň potěšila svou kamarádku, která má stejně starou svou vlastní holčičku ve druhé třídě. Taky se moří s násobilkou, jenže zde je předpoklad, že se to jednoho dne naučí a až bude v sedmé třídě bude znát nejen celou násobilku, a nebude počítat na prstech příklady typu 7+7.

Úkolem nás pěstounů je přežít, nezbláznit se a naučit, pokud je možno, co nejvíce. A hlavně mít rád. Mít rád takovou jaká je, i když nikdy nebude umět matematiku a možná ani jiné věci. Mým úkolem, její náhradní maminky, je připravit ji na život tak, aby byla šťastná, aby se vyučila a byla ve vybraném oboru úspěšná, a aby jednou, až bude mít svoje vlastní děti, aby neskončily v dětském domově, ale aby jim byla tou nejlepší maminkou jakou jim může být. A tam, kde to nezvládne, budeme jako babička s dědou trpělivě vnoučatům vysvětlovat kolik je (0 x 5) + 1.

MO