….ale když on se nedal

Pomalu končí léto a my se nějak nemůžeme z toho vzpamatovat, proto znovu nakládáme lodě a pádla a vyrážíme na Sázavu na poslední splutí řeky tento rok. Oběd jako už tradičně opékáme na ohni. Malému Patričkovi upadne na zem do jehličí krajíc chleba a celý nešťastný se podívá na Martina a krčí ramínky, čelo se mu stahuje do varhánků, neví co s tím má  udělat. Martin jako správný velký bratranec mu poradí : “ No nic, Patriku, to umeješ, ne ? “ (samozřejmě, že ve svém pubertálním věku to však nemyslí vážně a říká to s nadsázkou). Otáčím se a hledám očima Patrička. Tácek a na něm klobáska, hořčice a kečup, ale Patriček nikde….. “ Kde je to dítě ? „, ptám se všech u ohně. Ohlížíme  se a najednou ho vidíme. Klečí u řeky, jednou rukou odstrkuje kanoi od břehu, aby tam měl dost místa a máčí chleba do vody, ten se mu však rozdrobený láme a padá do řeky. “ Pátínku, co tam děláš ?“, ptám se ho. „A on s uslzenou tvářičkou nešťastně povídá: “ Já ho chtěl umýt, ale on se nedal“, a ukazuje zbytky rozmáčeného chleba mezi prstíky. Páťo, Páťo je vidět, že máš ještě bezmeznou důvěru v to, co ti lidi řeknou. Martine, tedy vážně, styď se !!